V zajetí superlativů a negativismu - Nechci být nejhorší!
Drahý čtenáři,
zkusil jsi někdy schválně sledovat, jak často se vyjadřujeme v negativismech? Víme, jakou práci nechceme dělat. Víme, co nechceme k jídlu. Víme, co nám nestojí za námahu. A s železnou pravidelností je to také ta úplně nejhorší věc, co by nás mohla potkat. Ale proč? Asi se se mou nebudeš přít, že bychom raději slyšeli samé dobré zprávy. Tak za jakým účelem jsme sami sobě posly toho špatného?
Z mého pohledu je to nešvar dnešní doby. Umět si vybrat z hromady možností je náročné, a vzhledem k tomu, že lidský mozek je schopen zpracovat pouze okolo dvou set rozhodovacích úloh za den, včetně toho, jestli si vezmeme bílé nebo černé tričko, je snazší varianty vylučovat tak dlouho, dokud nezbude pouze jedna. A s tou nakonec stejně nebudeme spokojeni.
Co nás uspokojí je často ta jedna správná věc, ta pozitivní, ta, kterou chceme. Ta, kterou při negativistickém přístupu často vyřadíme. Je tedy cestou ke spokojenosti opačný přístup?Pozitivistické směřování vyžaduje notnou dávku sebepoznání. A to na oplátku vyžaduje čas a píli. To předpokládá úmyslné směřování - chci sám sebe lépe poznat. A to je ten magický první krok, akce, to, co nás plní příjemným pocitem.
A teď proč jsem volil dodatek názvu právě takhle, v rozporu s celou svojí tezí? Je to pro ilustraci. Když sám sobě řeknu 'nechci být nejhorší', má to v sobě podtext, který mi říká 'jsem špatný, nikdy se to nezlepší, ale dokud na tom někdo bude hůř, tak to je vlastně v pohodě'. Zkusme to prohlášení otočit.
'Chci být nejlepší.'
Také to není úplně ono, že? Ale vždyť jsme použili pozitivní přístup! To je sice pravda, nicméně narážíme na problém, který přináší vyjadřování se v superlativech. Takové prohlášení zní spíše jako sen, dětská tužba, že jednou bude nejznámějším atletem. Má to v sobě pořádný kus aspirace, něco, k čemu se mohu postupně přibližovat, ale když dojde na věc, tak vždy někdo uběhne kilometr rychleji, někdo zazpívá lépe. Vezměme si například soutěž Miss - volba nejkrásnější dívky. Miss ČR je možná nejkrásnější v České Republice, ale pak je tu Miss Universe, takže náhle není nejkrásnější?
Superlativy nás vedou, kromě nadsazených očekávání, také k extrémní vyhraněnosti. Byť jazykově se nejedná o tu samou věc, tak se začneme pohybovat v oblasti absolutismů. A absolutno neexistuje. Nic není absolutní dokud existuje na světě více osob, než jsme my sami. Absolutno odmítá dialog a tím i diskuzi a kompromis. A bez těchto tří věcí nelze ve společnosti existovat.
Takže co bychom si měli z toho všeho odnést? Mysleme v pozitivech, buďme umírnění a nikdy neříkejme nikdy. Nikdy.
Do příštího shledání se s Tebou loučím
J.E.K.
zkusil jsi někdy schválně sledovat, jak často se vyjadřujeme v negativismech? Víme, jakou práci nechceme dělat. Víme, co nechceme k jídlu. Víme, co nám nestojí za námahu. A s železnou pravidelností je to také ta úplně nejhorší věc, co by nás mohla potkat. Ale proč? Asi se se mou nebudeš přít, že bychom raději slyšeli samé dobré zprávy. Tak za jakým účelem jsme sami sobě posly toho špatného?
Z mého pohledu je to nešvar dnešní doby. Umět si vybrat z hromady možností je náročné, a vzhledem k tomu, že lidský mozek je schopen zpracovat pouze okolo dvou set rozhodovacích úloh za den, včetně toho, jestli si vezmeme bílé nebo černé tričko, je snazší varianty vylučovat tak dlouho, dokud nezbude pouze jedna. A s tou nakonec stejně nebudeme spokojeni.
Co nás uspokojí je často ta jedna správná věc, ta pozitivní, ta, kterou chceme. Ta, kterou při negativistickém přístupu často vyřadíme. Je tedy cestou ke spokojenosti opačný přístup?Pozitivistické směřování vyžaduje notnou dávku sebepoznání. A to na oplátku vyžaduje čas a píli. To předpokládá úmyslné směřování - chci sám sebe lépe poznat. A to je ten magický první krok, akce, to, co nás plní příjemným pocitem.
A teď proč jsem volil dodatek názvu právě takhle, v rozporu s celou svojí tezí? Je to pro ilustraci. Když sám sobě řeknu 'nechci být nejhorší', má to v sobě podtext, který mi říká 'jsem špatný, nikdy se to nezlepší, ale dokud na tom někdo bude hůř, tak to je vlastně v pohodě'. Zkusme to prohlášení otočit.
'Chci být nejlepší.'
Také to není úplně ono, že? Ale vždyť jsme použili pozitivní přístup! To je sice pravda, nicméně narážíme na problém, který přináší vyjadřování se v superlativech. Takové prohlášení zní spíše jako sen, dětská tužba, že jednou bude nejznámějším atletem. Má to v sobě pořádný kus aspirace, něco, k čemu se mohu postupně přibližovat, ale když dojde na věc, tak vždy někdo uběhne kilometr rychleji, někdo zazpívá lépe. Vezměme si například soutěž Miss - volba nejkrásnější dívky. Miss ČR je možná nejkrásnější v České Republice, ale pak je tu Miss Universe, takže náhle není nejkrásnější?
Superlativy nás vedou, kromě nadsazených očekávání, také k extrémní vyhraněnosti. Byť jazykově se nejedná o tu samou věc, tak se začneme pohybovat v oblasti absolutismů. A absolutno neexistuje. Nic není absolutní dokud existuje na světě více osob, než jsme my sami. Absolutno odmítá dialog a tím i diskuzi a kompromis. A bez těchto tří věcí nelze ve společnosti existovat.
Takže co bychom si měli z toho všeho odnést? Mysleme v pozitivech, buďme umírnění a nikdy neříkejme nikdy. Nikdy.
Do příštího shledání se s Tebou loučím
J.E.K.
Komentáře
Okomentovat